Poruchy chování psa a možnosti léčby
14. 1. 2010
Slovníček některých pojmů:
anxiolytika - látky tlumící strach
behaviorální terapie - léčba pomocí ovlivnění chování dotyčného jedince
defekace - kálení (stolice)
defenzivní - obranný
dominantní - převažující, nadřazený
hierarchie - systém nadřízenosti a podřízenosti
obsesivní - nutkavý
ofenzivní - útočný
psychofarmaka - látky ovlivňující jednání a chování
sedativa - látky se sklidňujícím účinkem
submisivní - podřízený
terapie - léčba
urinace - močení
vokalizace - hlasové projevy
Úvod
Pod pojmem "poruchy chování" rozumíme typy nebo modely chování, které neodpovídají běžnému modelu chování psa v určitých konkrétních situacích. Tyto poruchy jsou velmi různorodé a jejich diagnostika i léčba je většinou velmi obtížná. Často je nelze zcela přesně zařadit do některé z obecně uznávaných kategorií (viz dále), zavedených pro jejich posuzování. V řadě případů také nelze jednoznačně zjistit, jaký je původ a příčiny tohoto problému.
Oproti lidem se poruchy chování u zvířat neřadí mezi tzv. klasické choroby. Vyjímku tvoří pouze změny způsobené somatickými příčinami (viz níže).
Tolik tedy na úvod.
Obecné příčiny poruch chování psa :
1- somatické příčiny: do této skupiny patří tzv. klasické onemocnění a poruchy zdravotního stavu, které mohou ovlivnit/změnit chování; jako příklad se dají uvést úrazy, komatózní stavy apod.; (dále v tomto článku nebudou rozebírány, protože představují samostatnou kapitolu),
2- poruchy způsobené nedostatečnou předchozí zkušeností psa s danou situací či problémem: příklady - pes vyrůstal "mimo civilizaci" a najednou se ocitá ve velkém městě s množstvím aut, lidí a cizích psů (protivníků); nebo byl zvyklý na jednoho pána a dostal se do rodiny s několika dětmi,
- většinou se projevuje ve formě strachu z dopravních prostředků, cizích lidí a psů; může a často i je spojeno s prvky agrese (viz dále " Jednotlivé typy poruch …"),
3- poruchy způsobené současnými stresy z vnějšího prostředí: příklady - pes je opakovaně vystavován nepříjemným/negativním stimulům (hluk, střelba …); nemá dostatečnou možnost fyzické aktivity či kontaktu s psímy "vrstevníky"; je v permanentním stresu (bojí se určitého člena domácnosti …),
- často se projevuje jako obsesívní chování, neklid - nervózní přecházení, poštěkávání, chňapání po mouchách, přehnané čištění se apod.; opět může být spojeno s agresí,
4- poruchy způsobené předchozím kontaktem se silným negativním stimulem: typickým příkladem, který zná řada majitelů je bouřka či jiný silný zvuk (střelba, auta …); napadení jiným psem, zneužívání (rozuměj ubližování) dětmi; silná bolest v určíté souvislosti,
- většinou se objevuje jako strach (až panický) podmíněný konkrétní situací,
5- poruchy způsobené nedostatečným běžným výcvikem: velmi častý problém, který ovšem část majitelů jako problém nevnímá; jako asi nejběžnější příklad se dá uvést krádeže jídla ze stolu, okusování zařízení bytu apod.,
6- poruchy neúmyslně podpořené nebo zesílené majitelem: příklady - majitel podporuje spory o dominanci v domácnosti tím, že podporuje psa proti některým členům domácnosti/druhému psu v domácnosti; nedbale reaguje na prosby psa o žrádlo, hru, pozornost; a pes zvyšuje své prosby až k agresi,
- většinou se projevuje ve formě dominantní agrese (viz dále),
7- formy chování nepřijatelné pro majitele, ale typické pro danou kategorii psa:
tuto skupinu rizdělujeme na tři podskupiny -
A/ obtížné chování pro majitele - sem můžeme zařadit zejména "problémy" se štěňaty (kousání a trhání věcí), ale i boj o dominanci mezi dvěma psy v domácnosti,
B/ intenzita problémů typických pro určitou kategorii je abnormálně vysoká - tedy normální model chování je natolik intenzivní, že se pro majitele stává problémem; za příklad mohou posloužit "hyperaktivní" psi, neúměrná agresivita v rámci hry apod.,
C/ druhové problémy jsou vyvolány nepřijatelnými nebo neadekvátními stimuly či v nevhodnou dobu - příkladem může být značkování v domě místo venku; dominantní agresivita zaměřená vůči členům domácnosti (tedy smečky) a ne vůči psům venku apod..
Jak si můžete všimnout jednotlivé kategorie se do určité míry překrývají a konkrétní příklady nelze většinou zařadit jen do jedné "škatulky".
Obecné terapeutické doporučení u poruch chování :
Zahrnují tři okruhy opatření.
1- uzpůsobení prostředí zvířete jeho potřebám: jako příklad můžeme uvést odstranění stresových faktorů (hluk …), optimalizaci životních podmínek,
2- změny v chování majitele ke zvířeti: pes má tendenci k problémovému chování, které je neslučitelné nebo těžko slučitelné s lidským prostředím; majitel se k němu chová normálně jako k bezproblémovému psu, ale tento pes potřebuje specifické vedení, protože na normální chování nebo situace reaguje jinak než ostatní psi; proto je nutné -
a/ opravení stávajích chyb ve vztahu majitel-pes: př. nepodporovat submisívního psa vůči dominantnímu (viz dále), zastavení neúčinných metod - nemá smysl fyzicky trestat, jestliže se agresivita psa dále zvyšuje/situace se zhoršuje,
b/ vyhýbání se problémovým situacím,
c/ používání specifických opatření pro vzniklé problémové situace,
d/ zlepšení celkové poslušnosti psa pomocí pravidelného cvičení a využívání odměn (pozitivní motivace),
3- vyšetření u veterinárního lékaře: je důležité zejména pro odlišení a dodiagnostikování somatických příčin a případnou terapii ve formě kastrace či psychofarmak.
Z výše uvedeného vyplývá, že terapie v případě poruch chování by měla být zejména behaviorální (tj. ovlivněním chování psa i majitele) a ne medikamentózní, jak se až do nedávna tradovalo.
Jednotlivé typy poruch chování :
A- Dominantní agresivita:
Její podstatou je , že není zcela jasně definován hierarchický vztah mezi majitelem, případně někým z rodiny a psem; pes reaguje na jednání lidí stejně jako by reagoval na jiného psa, který může být dominantní, ale ne natolik, aby ho to opravňovalo k určitým věcem (např. brát mu hračku apod.), chybí tedy vztah "nadřízený - podřízený", popřípadě je obrácen v neprospěch člověka; terapie pak logicky musí být zaměřena na zvýšení dominance/převahy majitele (viz dále), představuje nejčastěji se objevující typ - představuje cca 30-40% pacientů předvedených pro poruchy chování; většinou se týká samců; předpokládá se také, že existuje genetická dispozice pro dominantní chování a následně pro dominantní agresivitu (tj. toto chování se v určité míře projeví, ať už je pes u jakéhokoliv majitele - "tvrdého" či "měkého"); u některých plemen je pozorována častěji (př. jednobarevný kokršpaněl).
Dominantní agresivita se objevuje zhruba v následujících situacích:
1 - člen rodiny a pes se o něco přou/soutěží - tady opět připomínáme, že pes bere rodinu jako svoji smečku, tj soutěží a pře se s ní;
příklady : člověk chce psovi vzít hračku, žrádlo; přiblíží se k psovi, když odpočívá; přiblíží se k psově oblíbené osobě, na kterou si pes činí majetnický nárok (viz problém manželů, kteří se nemohou dotknout před psem svých manželek …); člověk se potká se psem v omezeném prostoru (kuchyně, chodba …),
2 - člen rodiny vykazuje dominantní chování vůči psovi - zvedání, popotahování, česání, ale i sklánění se nad psem, příkazy apod. mohou psovi připomínat dominantní chování jednoho psa k druhému, i když tak člověkem vnímány vůbec nejsou; submisivní jedinec takové jednání člověka snese, dominantní už většinou nikoliv.
Společné rysy pro případy dominantní agrese:
1 - útoky v souvislosti s dominantní agresí jsou mnohem ostřejší a nebezpečnější než v jiných případech,
2 - v průběhu agrese se pes chová i vypadá jako by byl smyslů zbavený,
3 - ihned po útoku se může chovat velmi přátelsky - lidé to často považují za omluvu, ale pro psa prostě celá záležitost pro daný okamžik končí,
4 - tito psi jsou často velmi přátelští vůči cizím lidem,
5 - nemusí být stejně agresivní ke všem členům domácnosti, agresivnější jsou k submisivním členům domácnosti (ženy, staří lidé),
6 - mimo konfliktní situace se pes k rodině chová normálně,
7 - majitelé, ale často mají pocit, že útok ničím nevyprovokovali, a že pes je tvrdohlavý a umíněný,
8 - část majitelů se naopak naučí rozeznat i drobné příznaky počínající agrese,
9 - snaha o fyzický trest vede téměř vždy k prohloubení agrese, proto se téměř zásadně nedoporučuje!!!
10 - členové rodiny se obvykle psa bojí, ale mají ho stále rádi,
11 - pes si někdy vynucuje značně bizardní pravidla o tom, jak se musí členové rodiny chovat (manžel může do postele až po manželce …),
12 - majitelé jsou často poděšeni krutostí psa a mají tendence to svádět na závažné onemocnění typu nádoru mozku apod., snaží se k němu chovat co nejlépe a jsou překvapeni, když se pes k nim chová o to hůře (zvyšuje svoji dominanci), pes si zjednodušeně v tomto okamžiku říká "čím hůř se k nim chovám, tím lépe se oni chovají ke mně, takže se budu chovat jěště hůř",
13 - vyřešit úplně tento problém je velmi obtížné, většinou se podaří toto chování jen částečně zkorigovat; mimo jiné se nedostatečná odezva na terapii připisuje předpokládaným genetickým vlivům.
V souvislosti s dominantní agresivitou rozlišujeme čtyři typy psů:
1/ - Pes je tvrdohlavý, často neposlušný, ale není dominantně agresivní - takovýto pes majitele většinou příliš neposlouchá, ale není vůči němu zlý ani v situacích, které jsou mu nepříjemné.
Doporučení:
a/ pravidelně cvičit v běžné poslušnosti (sedni, lehni, zůstaň …),
b/ nedám mu vždy to, co právě chce, ale dám mu to, když chci já (majitel) - př. hrajeme si, když se chce mně a ne psovi apod.,
c/ ukázat mu, že nežádoucí chování nebudeme tolerovat - tj. pokárat ho, popř. mírně potrestat, omezit procházku na oblíbené místo, zkrátit ji apod.
Tato opatření se v podstatě týkají i výchovy mladého psa.
2/ - Pes vykazuje jasné tendence k dominantní agresivitě, ale není ještě nebezpečný - na majitele vrčí a vyhrožuje, ale nikdo se ho zatím nebojí a pokud je potrestán, podřídí se.
Doporučení:
stejně jako v předchozím případě - body a-c,
d/ použít i mírný fyzický trest (např. vytahat ho za kožní řasu na krku …),
e/ psi mají často strach z určitých zvuků, je možné vyrobit např. plechovku naplněnou mincemi a jako trest jimi zachrastit, jiní psy se zase bojí píštalky či nějakého předmětu (srolované noviny …).
3/ - Pes je potenciálně nebezpečný - hodně vrčí a vyhrožuje, ale zatím ještě nekousl; lidé v domácnosti se začali bát jeho reakcí a bojí se ho trestat.
Doporučení:
stejně jako výše body a-c, e (bod b je zdůrazněn); bod d jen v případě, že to nezvyšuje odpor psa,
f/ nechovat se přísně (pozor i na slovní pohrození !), jestliže máte pocit, že to psa dále podráždí,
g/ ignorovat zcela psa, když přijde - tj nehladit, nemazlit se, nekrmit, neprojevovat radost nad jeho přítomností; v okamžiku, kdy ho zavolám já člověk, se můžeme mazlit, hrát si atd - já člověk vůdce smečky rozhoduji, kdy se co bude dělat!! - vůdce vždy spouští určitý typ chování a to se snažíme naučit i našeho agresivního psa,
h/ vždy, když dostane něco, co mu dělá radost (hračku, žrádlo, procházku …), tak musí splnit nějaký i drobný úkol (klidně aspoň sedni …) - tj vše si musí zasloužit - opět tím posilujeme autoritu člověka,
ch/ obecně omezit laskání - jen krátké pohlazení ( vůdce rozdává lásku jen po kapkách),
i/ zakázat přístup na nábytek, křeslo, pohovku apod. (jde-li to) - je to výsada a pes to dobře ví,
j/ odstranit všechny hračky určené ke kousání - podporují agresivitu (normálně zdravou, v tomto případě však negativní),
k/ při návratu domů se s ním vítat jen vlažně a na jeho nadšení pohlížet s odstupem, blazeovaně - opět vůdce se těší z nadšení ostatních, ale sám nadšení najevo nedává,
l/ nehrát hry prokazující sílu (přetahování …), nenechávat psa vyhrávat - může nosit míček, klacek atd., ale nesmí nám ho vzít - v tom případě s ním nehrajeme a hru okamžitě ukončíme, nejlépe i celou procházku,
m/ ze dveří, ze schodů apod. ho nikdy nenecháme jít prvního - první jde vždy vůdce,
n/ pokud začne vrčet či jevit jiné známky agrese, okamžitě ukončíme akci.
4/ Pes je nebezpečný - pes běžně kouše a členové rodiny se ho bojí, chovají se podle jeho "přání".
Doporučení : přísně se vyhýbat konfliktním situacím, v případě, že nastanou snažit se ustoupit a zabránit tak poranění lidí,
ostatní jak uvedeno výše.
Další možností je absolovat výcvik u profesionálních cvičitelů, vykastrovat ho nebo ho dát někomu zkušenějšímu. Případně dát psa pryč (někam na zahradu apod., kde bude mít dost životního prostoru a kde je riziko konfliktů minimální). Zcela krajní variantou je euthanasie psa. V úvahu připadá jen po vyčerpání všech ostatních možností. Upozorňuji, že každý veterinář má právo euthanasii odmítnout (v případě, že nejde o prokazatelné trápení se psa).
I když je terapie u psů s dominantní agresivitou, jak uvedeno již dříve, velmi obtížná a málokdy vede k úplnému "vyléčení", zcela nepochybně má smysl. Vždyť i snížení agresivity může ulevit napnuté atmosféře v rodině a hlavně umožní prožívat lépe vztah k našemu čtyřnohému miláčkovi. Česky řečeno :"Zaplať pánbůh aspoň za to".
V USA a západní Evropě byl a je vyvíjen silný tlak v rámci chovatelských organizací na selekci takových jedinců z chovu. Na základě vlastní zkušenosti můžu říct, že se jim to daří. Doufejme, že i naši chovatelé půjdou touto cestou.
B- Agresivita vůči členům domácnosti pramenící ze strachu:
V tomto případě je problém vázán na konkrétní osobu, ke které se pes chová agresivně a to buď proto, aby se tato osoba k němu nepřibližovala nebo, aby od ní mohl utéct. Často se stává, že strach na psovi není vidět a pes dokonce i vrtí ocasem, když se dotyčná osoba přiblíží. V okamžiku, kdy překročí určitou bezpečnou hranici, kterou si pes určil, tento zaútočí. Poměrně obvykle jsou postiženými děti, které psovi v nepřítomnosti ostatních členů domácnosti i neúmyslně ubližují, ale nepřiznají to a tvrdí, že neví proč je pes nemá rád. Venku tito psi bývají klidnější - pravděpodobně protože mají větší možnost uniknout z blízkosti člověka.
Doporučení :
a/ "postižený" člověk by měl psa krmit, venčit, lehce cvičit (sedni, lehni …), odměňovat,
b/ za splněné úkoly by měl speciálně on/ona dávat psovi pamlsky, které jindy nedostane,
c/ neměl by ho kárat či jinak trestat,
d/ v žádném případě by neměl psa nutit k mazlení (zvýšilo by to jeho bázlivost) - v tomto případě platí, že pes musí přijít za dotyčnou osobou sám, dobrovolně,
e/ v ideálním případě by měli ostatní členové domácnosti psa zcela ignorovat po dobu 2-3 týdnů, aby byl pes "nucen přilnout" k původně neoblíbené osobě.
Cílem všech uvedených opatření je snížení strachu z dané osoby a vytvoření rovnice pro psa : tato osoba = něco příjemného = není třeba se jí bát.Předpokladem samozřejmě je , aby dotyčná osoba k němu měla kladný vztah.
C- Agresivita vůči velmi malým dětem (v rodině):
V případě, že se objeví, představuje velmi závažný problém, který musí být řešen důsledně s ohledem na zdraví dítěte. Nejčastěji mají psi averzi k dětem ve věku 1-3 roky. Dítě je zdrojem stimulu, který vyvolává odpor, nebo je podnětem způsobujícím strach nebo na něj pes pohlíží jako na nevychovanou podřízenou osobu. Důvod této agresivity se tedy liší případ od případu. Zcela vyjímečně byly zaznamenány případy, kdy pes považoval malé dítě za kořist a "ulovil" jej. Tyto případy se objevily v době 2-4 dny po návratu matky z porodnice.
Možné příčiny tohoto chování rozdělujeme do následujících skupin:
1- sebeobranná agresivita - vzniká buď ze strachu z určitého dítěte (většinou po předchozí špatné zkušenosti) nebo ze strachu z dětí obecně (pes na ně není zvyklý, děsí ho jejich prudké a nevypočítatelné pohyby …); může také vzniknout výhradně ze stimulu, který přichází od dítěte a je bolestivý či jinak nepříjemný (tahání za uši …).
2- agresivita konkurenční - v tomto případě pes reaguje na - a/ dominantní chování dítěte - nelíbí se mu dotýkání se, hlazení, sklánění se nad ním apod.; nebo na - b/ konkurenční situaci - dospělí upřednostňují dítě a s ním si nehrají apod..
Doporučení:
a/ v přítomnosti dítěte si se psem hrát, hladit ho, dávat mu pamlsky a věnovat mu pozornost; v době, kdy je dítě pryč, ho úplně ignorovat,
b/ v případě, že pes na dítě vrčí či dokonce naznačí útok ho okamžitě důrazně pokárat,
c/ nenechávat ho s dítětem samotného,
d/ v přítomnosti dítěte nechávat košík - pozor! neměl by ho dostávat hned, když dítě přijde a sundat hned, když odejde, aby nevznikla negativní vazba "dítě = košík", měl by ho mít občas v době, kdy tam dítě vůbec není přítomno.
Tato doporučení jsou samozřejmě orientační a v žádném případě samospásná. Hrozí-li nebezpečí skutečné agrese je nejlepším (a nejbezpečnějším pro všechny strany) řešením, dát psa z domu pryč. Terapie je v tomto případě opět velmi problematická a riskovat její neúspěch není bezpochyby na místě.
D- Agresivní hra vůči členům domácnosti:
Za agresivní považujeme hru, kdy pes jeví známky (aktivní) agrese - vrčení, cenění zubů, zastrašování štěkáním apod.. Je to tedy situace, kdy je přesáhnut rámec normálního "kočkování" se psem. Nejčastěji asi tato varianta připadá v úvahu při přetahování se - u psa tato situace navozuje pocit soupeření s jiným psem zvlášť silně. V některých případech však o skutečný problém nejde (zejména je-li majitel dostatečně dominantní). Problém vyvstávají jde-li o dítě či staršího člověka, kteří se bojí, snaží se utéct nebo psa udeřit, odstrčit apod. Psa to většinou stimuluje k zesílení agresivních projevů - předpokládá, že je to součást hry a chce si hrát o to více. Velice často je to jeden z prvních projevů dominantní agresivity.
Doporučení:
a/ psa okamžitě potrestat, jakmile máme pocit, že to "přehání" - pes musí ihned zastavit nežádoucí aktivitu (tak víme, že je pokárání skutečně účinné); většinou dostačuje pohrožení nějakým zvukem (štěrchátko, krabička s mincemi …),
b/ vyhýbat se hrám, které toto chování vyvolávají,
c/ podporovat jiné hry - házení míčku, aportování,
d/ cvičit psa obecně,
e/ velmi aktivní psy, jichž se to většinou týká, nechat hodně vyběhat (vybít energii jiným způsobem).
E- Přenesená agresivita:
Patří mezi špatně definovatelné typy agresivity a často ani není majitelem vnímána jako druh agresivního chování. Typickými příklady jsou situace, kdy se pes rve s jiným psem a pokouše majitele, který se je pokouší roztrhnout od sebe. Nebo pes je agresivní na pána v situaci, kdy straší jiné lidi (jako by byl v danném okamžiku protivníkem i pán). Majitel se většinou domnívá, že byl pokousán omylem. Je však pravděpodobné, že se pes kousnutím snaží majitele "varovat", aby se nepletl do "psích záležitostí". Majitel většinou není příliš dominantní jedinec.
Doporučení:
a/ nezasahovat pokud možno do agresivních střetů mezi psy (minimalizace poranění člověka),
b/ předcházet rvačkám - držením psa na vodítku, použitím stahovacích obojků, vyhýbáním se problematickým místům, kde se schází více psů (park …),
c/ zvyšovat majitelovo dominantní postavení majitele- viz dříve,
d/ zvyšovat poslušnost psa pomocí běžných cvičení poslušnosti.
F- Agresivita mezi dvěma psy v jedné domácnosti:
Téměř vždy se objevuje mezi dvěma psy či dvěma fenami, méně často mezi fenou a psem. Obvykle jde o vytvoření hierarchického vztahu "nadřízený - podřízený". Jakmile se tento vztah objeví, problémy s rvačkami většinou ustoupí. Opět se mohou objevit při oslabení dominantního jedince (stáří, nemoc …). Téměř zásadně se objevuje při příchodu nového jedince do domácnosti. V souvislosti s tímto typem agresivity je třeba si uvědomit, že psi nevytvářejí mezi sebou vztahy založené na spravedlnosti, ale na principu "nadřízený - podřízený". Je to pro ně naprosto přirozený systém a každá snaha jej měnit může přinést leda zbytečné potíže pro všechny strany!
Doporučení:
a/ jde-li o konflikt mezi dvěma samci je možné navrhnout kastraci submisivního psa; jinak hrozí, že otázka dominance zůstane nevyjasněna; vykastrováním submisivního jedince urychlíme nastolení nezbytné hierarchie mezi oběma jedinci - zjednodušeně vykastrováním dominantního jedince bychom poměr sil vyrovnali a boj by opět "vzplál"; v případě, že není vyjasněno, kdo z nich je dominantní je možno provést kastraci u obou (vede k celkovému zklidnění); u samic se kastrace doporučeje jen je-li vázána na období hárání,
b/ nikdy nesmíme submisivnímu jedinci dávat privilegia, která nemá jedinec dominantní,
c/ podporovat vytvoření hierarchie mezi dvěma jedinci v domácnosti - defacto upřednostňovat dominantního psa, tj. přednostně ho pohladit, přednostně ho nakrmit …,
d/ spíše potrestat submisivního (většina majitelů to dělá přesně obráceně - snaží se vnést do těchto vztahů spravedlnost),
e/ zvyšovat obecnou poslušnost psů,
f/ je-li nebezpečí poranění nenechávat psy pohromadě,
g/ v případě bodu f je možno pokusit se je "skamarádit" následujícím způsobem : držíme psy na vodítku tak, aby na sebe nemohli; krmíme je, mluvíme na ně, hladíme je; vhodné vydržet takto delší dobu (i několik hodin) a postupně vzdálenost mezi nimi zkracovat (ne hned napoprvé!, ale až při opakovaných pokusech); není to metoda stoprocentní, ale za pokus to jistě stojí.
G- Agresivita vůči ostatním psům:
Tato skupina má několik možných podskupin. Je to agresivita vůči psům stejného pohlaví, opačného pohlaví, určitému typu psů (př. malý černý střapatý), konkrétnímu psu.
Může jít o agresivitu ofensivní (aktivně napadá) nebo defensivní (obranná - zaútočí až když má pocit, že je zahnán do kouta). Jak si jistě všiml každý majitel psa, existují jedinci, kteří ač sami nejsou ani příliš bojácní či příliš agresivní (a dle člověka se na ostatní psy tváří veskrze mile a sympaticky), vyvolávají u jiných psů silně agresivní chování. Pravděpodobně zde fungují nějaké pachové či hormonální vjemy, které člověk zatím nebyl schopen identifikovat.
Doporučení:
a/ trénink obecné poslušnosti,
b/ pozitivně motivovat psa (př. pamlsky) v době, kdy ještě neprojevuje známky agrese na blížícího se psa, za to že je v klidu a dotyčného "nepřítele" si nevšímá; v okamžiku, kdy už reaguje agresivně, má pozitivní motivace přesně opačný efekt, než chceme - pes má pocit, že je odměňován za agresi,
c/ vždy pokárat za projevenou agresi,
d/ v případě nutnosti nechávat psa chodit vždy s košíkem a náhubkem, vyhýbat se místům možných střetů,
e/ u silně agresivních jedinců je doporučitelná kastrace,
f/ dopřát mu maximum pohybu - "vybít energii",
g/ fyzické tresty a křik používat jen tehdy, dokážou-li tato opatření agresi dostatečně rychle a účinně zastavit; mají-li efekt obrácený - striktně se jim vyhnout,
h/ uplatňovat metodu "včasné intervence" - tj. vidím-li černého psa, na kterého je můj pes "alergický", změním směr trasy, tak aby ho můj pes vůbec nezahlédl.
H- Agresivita vůči cizím lidem:
Tuto kategorii můžeme dále rozdělit dvojím způsobem.
1. způsob
a/ teritoriální agresivita : pes je agresivní vůči lidem, kteří vstoupí na území, jež považuje za svoje (dvůr, dům, …),
b/ obranná agresivita : pes je agresivní na neznámé lidi během procházky,
c/ agresivita ze strachu : pes zaútočí, protože má strach z člověka (předchozí špatné zkušenosti apod.),
Ve všech případech platí, že pes může být agresivní obecně (nerozlišuje "typ" člověka) nebo je agresivní k určité skupině lidí (jen muži, jen vysocí a hubení …).
2. způsob
a/ agresivita obranná:
Tento typ může mít několik forem:
1/ může vznikat výhradně ze stimulu, který vyvolal cizí člověk, a který je silně negativní (silná bolest či strach - př. pes je chycen cizí osobou),
2/ forma, kdy je agresivita vázána na strach - z konkrétní osoby, z určitého typu lidí, ze všech lidí.
Pes se v těchto případech většinou snaží střetu s člověkem vyhnout; reaguje agresivně v okamžiku, kdy je náhle postrašen nebo když nemá kam ustoupit či je "zahnán do kouta", tato skupina může být do určité míry zaměněna se skupinou "agresivní ze strachu", někteří psi však žádné známky strachu nejeví; typickým příkladem je mile vyhlížející pejsek uvázaný před samoobsluhou, kterého si chce okolojdoucí pohladit, načež je nečekaně pejskem rafnut,
b/ agresivita bránící skupinu:
tato skupina se zase částěčně překrývá s teritoriální a obrannou agresivitou; pes se v tomto případě snaží zahnat nebo nepřipustit neznámého člověka; oproti sebeobranné agresivitě se pes nesnaží "nepříteli" vyhnout, ale často naopak aktivně změní směr své cesty, aby dotyčného zastavil; zastrašuje jej štěkáním, skákáním na plot apod.; štěkání má za úkol přilákat i další členy jeho "smečky", pravděpodobně zde funguje efekt bezpečí ve společnosti ostatních; patří sem mimo jiné i napadání běžců a cyklistů.
Doporučení:
a/ venku pokud možno vždy náhubek, stahovací obojek,
b/ varovat lidi, kteří přicházejí se psem do kontaktu, popř. kontakt psa s cizími lidmi omezit, tak, aby se předešlo poranění lidí,
c/ trénovat běžnou poslušnost,
d/ využívat pozitivní motivaci - tj. nezavrčí-li odměnit, zavrčí-li pokárat a uložit trest ve formě cvičení (př. lehni a zůstaň …),
e/ neuklidňovat psa při agresivním chování hlazením či pamlskem (podpořili bychom agresi), nejlépe si ho nevšímat; v případě, že ho uklidňujeme během štěkání, může se vytvořit spojnice "štěkání = hlazení = odměna",
f/ smířit se s tím, že hluboce zakořeněný strach bude vždy více či méně přítomen,
g/ zabezpečit plot apod., aby pes nemohl vyběhnout a napadnout člověka před hlídaným objektem,
h/ používat metodu včasné intervence - tj. vidím cyklistu, zavolám psa, dám mu pár povelů a odměním ho, povely zde fungují jednak jako odlákání pozornosti, jednak jako důvod pro pochvalu - pes si často vytvoří spojnici "cyklista = splnění povelu =odměna", místo "cyklista = napadení = trest".
CH- Problémy ze strachu:
Příčinou strachu u psa mohou být nejrůznější podněty. Velmi často jsou to neobvyklé a hlasité zvuky (vysavač, dopravní prostředky …), cizí psi, lidé atd. Postrašený pes se většinou snaží utéct, má vyděšený výraz, třese se, snaží se schovat (nejlépe v těsných prostorech - pod vanou …), těžce dýchá a může být i agresivní (viz předchozí). Feny bývají obecně bázlivější.
V terapii u tohoto problému se využívá tzv. desenzitivace, tj. snížení citlivosti k určitému podnětu pomocí postupného přivykání si na tento podnět. Například je-li zdrojem strachu bouřka či hrom, snažíme se opakovaným pouštěním náhrávky bouřky/hromu psa na tuto situaci přivyknout. Samozřejmostí je, že postupujeme od velmi tichého zvuku ke zvuku silnějšímu a tedy reálnějšímu. Souběžně psa také pozitivně motivujeme pamlsky a hlazením. Úspěchy při takovéto terapii nelze očekávat za týden nebo měsíc, ale vydržíme-li takto cvičit pravidelně, pak máme poměrně slušnou šanci uspět. Je třeba si opět připomenout, že budeme-li se chovat k psovi jako k malému dítěti v okamžiku, kdy se bojí, tj. budeme-li ho chlácholit, hladit apod., podpoří to ještě více do budoucna jeho strach. Nejvhodnější je tedy tento strach ignorovat (i když je to pro člověka psychicky jistě velmi těžké).
Bojí-li se pes v určité situaci a v podobné strach nejeví, tak ho úmyslně přivádíme do této situace, chválíme ho za její zvládnutí a odměňujeme ho, tak aby si to posléze pozitivně spojil i s původně nepříjemnou situací.
Dalším opatřením je opět zvyšování běžné poslušnosti a případně aplikace léků tlumících strach (anxiolytika). Oproti lidem je efekt sedativních a anxiolytických léků u zvířat velmi variabilní (pacient od pacienta) a výrazně slabší. Tyto léky by tedy měly představovat v terapii jen doplněk. Základem je terapie behaviorální. Výhradně léková terapie se používá v případech, kdy příčina problémů je nedávno prožité trauma (autonehoda …). Jako velmi důležité se jejich použití jeví v případech, kdy je nutné či vhodné zabránit nadměrnému stresu zvířete (silvestrovské oslavy …).
Poměrně vyjímečně se používá metoda tzv. zahlcení. V tomto případě je pacient "šokově" vystaven působení negativního podnětu. Cílem je zjednodušeně otupit působení podnětu na pacienta jeho dočasným zesílením. Např. bojí-li se pes v davu lidí, vezme se na několik hodin (krátký pobyt by situaci pravděpodobně jen zhoršil) do např. nákupního centra.
Na závěr jen připomeneme, že odstranit strach je velmi problematické i u lidí, natož u zvířat. Proto je nutná velká dávka trpělivosti.
I- Separační úzkost:
Objevuje se u některých psů, jsou-li ponecháni někde o samotě (většinou doma v bytě). Nejčastěji se projevuje
1/ vokalizací - vytí, štěkání,
2/ destruktivním chováním - rozkousávání bot, nábytku, škrabání na dveře, atd.,
3/ urinací (močení), defekací (stolice), popř. obojím.
V případě bodu tři je ovšem nutné odlišit psy, kteří nejsou naučeni vykonávat svoje potřeby jen venku a psy, kteří trpí somatickým onemocněním (cukrovka, choroby ledvin …). Zjednodušeně lze říct,že pes se separační úzkostí se pomočí nebo pokálí během půl až jedné hodiny po odchodu majitele, kdežto pes nemocný či nenaučený až po několika hodinách (až dojde k naplnění močového měchýře).
Zvířata trpící separační úzkostí vykazují následující znaky:
1 - často začnou být vyděšená ještě před odchodem majitele,
2 - výše uvedené příznaky jsou nejintenzivnější během první hodiny po odchodu majitele,
3 - po návratu majitele se pes chová, jako by byl vysvobozen z nějaké pro něj strašné situace a velmi nadšeně (až přehnaně) majitele vítá,
4 - většinou takovýto pes doprovází majitele na každém kroku a těžce snáší oddělení od ostatních členů domácnosti (dveřmi …),
5 - nejčastěji tento problém můžeme pozorovat u psů, kteří nebyli necháváni o samotě v štěněcím věku.
Doporučení:
a/ zvykat psa na samotu již od štěněte,
b/ jestliže se tento problém objeví, pak ho nejprve vycvičit, aby nechodil za pánem po celém bytě, ale setrval v jedné místnosti,
c/ udržovat určitý odstup od psa, aby majitel určoval, kdy se co bude dělat ( tj. hladím psa, když chci já),
d/ postupně ho zvykat na samotu - odcházet na zkoušku (zavřít a zase se vrátit), nejprve několik sekund, minut; v případě, že pes zůstane v klidu, tak ho pozitivně motivovat (pamlsky, pochvalou); pro psa to může být i určitá forma hry,
e/ cca půl,hodiny před odchodem jej ignorovat,
f/ nechávat v místnosti, kde je zavřen, věci se svým pachem,
g/ po návratu si psa nevšímat dokud se neuklidní,
h/ podávání sedativ a anxiolytik nemá zdaleka tak dobrý efekt jako u lidí a jejich podání by mělo být vždy prokonzultováno s veterinárním lékařem (viz předchozí),
ch/ obecné zvýšení poslušnosti.
Dále můžeme pořídit velkou transportní klec (leteckou) a postupně psa zvykat na toto místo, tak aby tam zůstával po dobu naší nepřítomnosti. Postup je zhruba následující: klec necháme v místnosti a dáváme do ní pamlsky, hračky apod., aby si pes navykl, že klec je spojena s příjemnými věcmi. Dvířka nezavíráme a psa necháme volně chodit dovnitř a ven. Vždy když vleze dovnitř odměňujeme ho. Až si na klec zvykne, necháváme ho v ní i spát. Postupně přivíráme dvířka, stále v přítomnosti lidí z domácnosti v pokoji. Dále se snažíme v době, kdy je pes v kleci odcházet z pokoje a dvířka úplně zavíráme. Posléze odcházíme i z bytu. Cílem našeho snažení je vytvořit pro psa místo, kde se bude cítit v bezpečí i po dobu naší nepřítomnosti, ne vězení. Tento trénink vyžaduje opět od majitele velkou dávku trpělivosti a času.
Závěr
Na závěr ještě doplním několik poznámek k tématu "Poruchy chování psa".
Chování člověka i zvířete je velmi komplexní a složitá záležitost a ne každého jedince s problémovým chováním lze zařadit do některé z uvedených kategorií. Samozřejmě to i znamená přísně individuální přístup k takovým pacientům. Co je v jedné situaci normální, může být v jiné abnormální a obráceně. Stejně tak pro různé kategorie psů (štěně, fena …) mohou být ve stejných situacích normální různé vzorce chování. Proč se o tom zmiňuji na závěr? Protože se v tomto článku objevilo množství věcí, které jsou pro chovatelskou veřejnost asi nové a pravděpodobně těžko stravitelné (př. preferovat dominantního jedince v domácnosti …). A také proto, že bych byl nerad, aby každý pes , který zavrčí, byl považován za kandidáta na vyšetření u psího psychologa či veterináře. Platí to na druhé straně i obráceně. Majitelé mají často tendenci prokazatelně agresivní a potenciálně velmi nebezpečné chování bagatelizovat. Slyšel jsem už věty typu :"Nesmím se dotknout manželky, jinak mě kousne. Ale to nevadí, protože už jsme spolu 20 let", a to rozhodně není v pořádku. Nezapomínejme ani na to, že náš pes je pro nás majitele věrný kamarád, ale pro ostatní lidi i psy to je potencionálně nebezpečný tvor (zejména nemají-li se zvířaty zkušenosti).
Souhrnem : na chování zvířete (i člověka) je třeba pohlížet s odstupem a zvážit vždy všechny okolnosti, které se mohly na vzniku abnormálního chování podílet. Dotyčného ani zbytečně neomlouvat (on nevěděl, nechtěl …), ale na druhé straně ho ani zbytečně netyranizovat výše uvedenými opatřeními.
Pustíte-li se do "převýchovy" svého psa na základě těchto doporučení, pak vězte, že jde o metody vyzkoušené a ověřené. Aby však fungovali i ve Vašem případě, musíte přidat notnou dávku trpělivosti a času (a samozřejmě i pamlsků).
Stejně jako v případě klasických nemocí i zde platí, že prevence je lepší léčby. Proto nejrozumnějším způsobem, jak předejít problematickému chování, je řádně cvičit a vychovávat svého psa již od štěněte.
Vždy pak platí, že v případě nejasností je nejlépe poradit se o problému se svým veterinářem.
Literatura:
Tento článek byl zpracován na základě přednášky dr. Henryho R. Askew a knihy "Clinical behavioral medicine for small animals" autorky Karen L. Overall.
Další odborná literatura:
1/ Askew, H. R. - Treatment of Behavior Problems in Dogs and Cats : A Guide for the Small Animal Veterinarian, vyd. Blackwell Science, Oxford, 1996 resp. - Behandlung von Verhaltensproblemen bei Hund und Katze : Ein Leitfaden fűr die tierärztliche Praxis, vyd. Parey Buchverlag im Blackwell Wissenschafts-Verlag, Berlin, 1997,
2/ Overall, K. L. - Clinical behavioral medicine for small animals, vyd. Mosby, 1997,
3/ Nicholas, H. - Dogs Behaving Badly : An A-To-Z Guide to Understanding and Curing Behavioral Problems in Dogs, vyd. Dr. Dodman, 1999.
Převzato ze stránek AA-vet
Autor: MVDr. Petr Gbelec
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář